Kampaň Solidarity Collectives v Itálii, jejíž první zastávka se uskuteční 1. dubna 2026 v Cecchi Point v Turíně – a jejímž cílem je sbírka finančních prostředků na drony a miny –, představuje další krok k normalizaci militarismu v kruzích „levice“. To, co tito samozvaní anarchisté zařazení do Zelenského armády prezentují jako „solidaritu“ s ukrajinským obyvatelstvem, se ve skutečnosti promítá do přímé materiální podpory vojenského aparátu státu, který je podporován NATO. V tomto přechodu dochází k zásadnímu zlomu: od solidarity mezi vykořisťovanými a obětovanými k posílení hierarchických a donucovacích struktur ve službách technokapitálu a elit.
/ Italiano /
Skutečnost se výrazně liší od té, kterou propagují zastánci války. Na Ukrajině, stejně jako v Rusku, sílí konkrétní fenomén odmítání konfliktu, který si již vyžádal miliony mrtvých, zraněných a pohřešovaných: dezertérství, odmítání vojenské služby, individuální i kolektivní sabotáže, odpor v ulicích proti armádním raziím zaměřeným na muže uvězněné uvnitř hranic a podléhající stannému právu. Tento odpor, který je v dominantním diskurzu přehlížen, představuje jednu z hlavních vnitřních rozporů ve společnostech vtažených do války.
Neexistuje žádný všeobecný „lidový odpor“: rostoucí část obyvatelstva nevidí podstatné rozdíly mezi mocenskými silami, které ji utlačují nebo budou utlačovat, „dvě kasárny téhož vězení“. Množí se dezertérství a opouštění vojenských jednotek ze strany těch, kteří jsou posíláni na smrt na frontu a kteří někdy útočí na své velitele a náboráře: zřejmé známky vnitřního rozkladu samotných armád, které nejenže mobilizují vězně a nemocné, ale také využívají drony, aby nahradily nedostatek mužů nebo pronásledovaly ty, kteří riskují život při útěku přes Karpaty.
Právě tento skutečný proces konfliktu a neposlušnosti vůči rozkazům elit, toto konkrétní odmítnutí, by měl internacionalistický a defétistický pohled podporovat. Ne sbírky na drony a miny určené pro armádu a západní mocnosti. Ne posilování ničivé síly válečných aparátů, mystifikované jako „anti-autoritářský odpor“. Materiálně podporovat ty, kdo přijímají rozkazy od vojenských důstojníků, znamená postavit se proti těm, kdo odmítají zemřít za stát, proti těm, kdo se vyhýbají totální mobilizaci, proti těm, kdo útočí na její mechanismy. Znamená to přispívat k posílení kontrolních a násilných schopností těch, kdo velí, a technologického aparátu, který je podporuje, dnes doprovázeného rétorikou o emancipaci žen v uniformách a o antipatriarchátu pod vojenskou autoritou. A přece jsou to právě ženy, kdo se staví do cesty vojákům, kteří se snaží násilím zajímat a verbovat mladé lidi.
Revoluční defétismus není morálním postojem, ale postojem třídním, postojem těch, kteří stojí na dně a bojují proti systému, který je vykořisťuje nebo je stále více vyřazuje. Jak napsala Simone Weilová, válka je především záležitostí vnitřní politiky: upevňuje kontrolu, disciplínu a podřízenost uvnitř společnosti. Jaký je postoj Solidarity Collectives k ukrajinské oligarchii a státní moci, jejíž vojenskou kapacitu konkrétně posilují? Jaký je postoj jejich příznivců k italské vládě a západní vědecko-vojensko-průmyslové mašinérii, která se živí bombardováním a genocidami, aby vyvíjela a testovala nové technologické zbraně používané i zde?
Rétorika „odporu“ tak slouží k zakrytí méně ušlechtilé reality: žádá se o financování smrtících zařízení určených pro hierarchický a represivní vojensko-průmyslový aparát, a to jak na vnější, tak na vnitřní frontě. Na Ukrajině tento aparát unáší muže na ulicích, potlačuje ty, kteří se vyhýbají vojenské službě, a proměňuje území v experimentální laboratoř pro pokročilé vojenské technologie založené na umělé inteligenci ve službách světového kapitálu. To, co se tam testuje a zdokonaluje, často „ručně“ a v malém měřítku, se pak uplatňuje zde i jinde, v zařízeních pro kontrolu hranic, v policejních operacích, v západních vojenských systémech.
Nepřítel tedy není „daleko“, ale především „u nás doma“. Není jím voják na druhé straně fronty, ale souhrn sociálních vztahů a mechanismů, které zde a nyní slouží k vykořisťování, kontrole a eliminaci těch, kdo jsou považováni za hrozbu nebo přebytek pro techno-kapitalistický totalitarismus. Proto dnes více než kdy jindy neprochází rozhraní mezi Východem a Západem, ale mezi těmi, kdo tuto válku podporují, a těmi, kdo ji odmítají: mezi těmi, kdo se staví na stranu státních armád a jejich technologií – i když tuto podporu maskují zakroužkovaným písmenem A – a těmi, kdo se naopak odmítají účastnit tohoto mechanismu. Odpovědí nemůže být lhostejnost. Je nutné zaujmout stanovisko, bránit se a jednat proti válečnické levici. Na straně všech dezertérů.
24. března 2026
Zatím známé termíny kampaně Solidarity Collectives v Itálii jsou: 1. dubna Turín, 2. dubna Bari, 8. dubna Padova, 10. dubna Bologna, 12. dubna Milán. Pro další informace uvádíme níže dva články publikované ve čtvrtém čísle časopisu Disfare.